AKCE NA POBOČKU DIAMANT: nyní první měsíc na všechny typy členství zdarma! 

WorkLounge Talks | Jan Onder

Společenský tanec je umění, ale hodně střihlý sportem

Vyhrál ve StarDance, uváděl vlastní pořad Taneční hrátky s Honzou Onderem na Déčku České televize, vede kurzy pro začínající mládež a dospělé. Jan Onder zkrátka tancem žije! Co nám o sobě v rozhovoru v karlínském WorkLounge prozradil?

Jsme v kancelářském prostoru, a tak si tu většinou vykládáme o práci v kanceláři. Ale tvoje práce kancelářská rozhodně není! Tvoje práce se odehrává na parketu. Ale my tady teda takový parket máme taky, co říkáš? (podívá se na podlahu)

Hned jsem si toho všiml a hned jsem to ocenil! Já jak vidím parkety nebo dřevo, hned si říkám, že by se tam dalo tančit. Máte to tady moc pěkné.

Děkujeme! Jak tedy vypadá práce profesionálního tanečníka?

Jak vypadá můj pracovní den, to je hrozně těžká otázka. Ono je to totiž pokaždé jiné. Buď je člověk v takovém jakoby polozaměstnaneckém poměru, kdy například dělám nějaký projekt pro televizi - s tím je spojená příprava jako například psaní scénářů, choreografie, nastudování hudby. Nebo spolupracuji se Studiem Ypsilon, což je takové moderní divadlo. Takže pravidelný režim úplně nemám.

Aspoň nemáš stereotyp! A jak často trénuješ?

Záleží, v jaké jsem zrovna fázi. Když jsem jezdil na soutěže, trénoval jsem hodně. Tancoval jsem společenské tance, a to je je umění, ale hodně střihnuté sportem. Takže tam se opravdu musí hodně trénovat, denně i 2, 3, 4 hodiny, furt! Já jsem začal v 7 letech a opravdu až do těch zhruba sedmadvaceti jsem opravdu denně dvě až tři hodiny trénoval. Uniklo mi tak spoustu věcí, třeba moc neumím anglicky, mluvím ruka-noha. Taky moc neumím na počítači…

A dneska?

Teď už nesoutěžím, ale pořád se člověk musí udržovat, protože vystupuji v televizi, v divadle. Když si ode mě lidé objednají vystoupení, něco očekávají. A to je trošku svazující, takže musím být v kondici.

Čím jsi chtěl být, když jsi byl malý?

Já jsem chtěl být vždycky slavný! Už v první třídě jsem maloval obrázek, kde stojím na pódiu a dole byli lidé, jak mi tleskají. Bylo mi tehdy trošku jedno, díky čemu se proslavím. Ale protože jsem byl hodně hyperaktivní, ve druhé třídě jsem si vybral, že budu tancovat.

Ještěže tak! V současné době se věnuješ čemu?

Před pětadvacátým rokem jsem se dostal do StarDance. Pak jsem začal dělat pořad pro děti v České televizi, a tehdy jsem si říkal, že jako tancování dobrý, ale že přece jenom bych to ještě rád posunul někam jinam - k mluvenému projevu, k choreografii, blíž k umění. Uvědomil jsem si, že jen tancování je pro mě málo. Hodně úzkoprofilové.

“Celý život jsem si přál být známým tanečníkem. A když se mi to povedlo, tak jsem zjistil, že bych možná chtěl ještě trochu víc.”

Kdy sis poprvé uvědomil, že by ses tancováním mohl živit?

Celý život jsem si to tak nějak přál. Ale uvědomil jsem si to, až když jsem se dostal do StarDance a vyhrál jsem. Zjistil jsem, že to, co dělám, někoho zajímá, líbí se mu to, a dokonce je ochoten za to zaplatit. Tehdy jsem pochopil, že to má smysl. Do té doby jsem víceméně jezdil jen na soutěže, občas někde udělal taneční vystoupení, ale tenkrát za pár korun. Docela jsem tehdy o této obživě pochyboval, a moji rodiče také. 

Jak se změnil tvůj život po tom, co jsi vyhrál StarDance?

Zase tak moc se toho nezměnilo. Člověk tam pochopí, že je to projekt na nějakou časovou dobu a že tě v té době média tak trošku zneužijí - hodíš se jim, dají ti honorář… A pak to skončí, a ty když nemáš žádný další plán, tak tě to tak nějak vyplivne a konec. Takže hned po StarDance jsem si říkal, co teď. Protože že by se mi hrnuly televizní nabídky, že bych byl nadosmrti vysmátý, to bohužel ne.

“Po soutěži jsem začal dělat taneční kurzy. Podle mě tancování je geniální náplň volného času pro dospěláky.”

Ty jsi ale vyhrál i další řadu StarDance?

Ano, a pak si mi to trošku rozjelo. Už jsem s tím uměl pracovat, věděl jsem, co chci. 

A jaké máš plány do budoucna?

No, teď mám pocit, že jsem v takové bublině - že se nic neděje. Všechno se zastavilo. Takže i já jsem se zastavil a přemýšlím, co budu dělat. Cítím, že je čas udělat něco echt svého. Chtěl bych natočit nějaký svůj pořad, chtěl bych udělat svoje tanečně-divadelní představení. Zkrátka chtěl bych se posunout v tom, že nebudu nájemní síla - když si tě někdo objedná, ale chtěl bych vytvořit něco svého. Už jsem podnikl nějaké kroky, aby se to uskutečnilo, ale ještě jsem to nerozjel úplně. 

Já jsem zaznamenal, že jsi se svou maminkou napsal knížku!

Ten nápad přišel od mé kamarádky, která říkala, že každý dnes píše knížku a jestli něco nechci napsat taky. Byla to taková hozená rukavička, jenže jsem nevěděl, o čem psát. A pak jsem si vzpomněl na dětské tábory, kde jsem mladším dětem vždycky vyprávěl pohádky, takové legrácky. A tak vznikla knížka podivných, moderních bláznivých pohádek. Já sám jsem se u psaní hrozně nasmál.

“První příběh jsem přečetl mamce a ta se smála taky. Ale řekla mi, že nepíše lepší pohádku než já! A takhle jsme se hecovali, až vznikla knížka s 16 nebo 17 pohádkami.”

A co z těch všech aktivit, které máš, ti dělá největší radost?

Dobrá otázka! Asi mi dělá největší radost právě to, že to mám tak rozmanité. Tím, jak jsem hyperaktivní, si myslím, že kdybych dělal jen jednu věc, že bych se toho dokázal lehce přejíst. 

Zaujal vás WorkLounge?
Neváhejte a přijďte na den zdarma!

nebo nám rovnou zavolejte +420 770 152 602

10. 12. 2020
Kategorie: WorkLounge Talks

Pořád váháte?
Máme pro vás den na zkoušku.

nebo nám rovnou zavolejte +420 770 152 602