WorkLounge Talks | Max Habanec

“Moje kancelář je můj počítač. Přijdu, otevřu, pracuju.”

Maxim Habanec je český profesionální skateboardista, čtyřnásobný mistr ČR a vůbec první Čech, který zvítězil ve světovém poháru. V současné době je považován za nejpopulárnějšího a nejuznávanějšího českého skateboardistu.

Kromě sportu živí Maxe i podnikání, spoluzaložil online skateshop Craness, je jedním z majitelů haly pro skateboarding MaxSpace a kromě toho tvoří a produkuje videa na sociální sítě. Jak Maxim tohle pracovní nasazení zvládá? Na to jsme se ho zeptali v rozhovoru ve WorkLounge Karlín.

Maxi, tobě se vlastně koníček stal zaměstnáním. Jak se to všechno událo?

Stalo se to tak nějak, nechci říct náhodou, ale já když jsem se skejtem začínal, to mi bylo pět, by mě nikdy nenapadlo, že jednou budu závodit, vyhrávat, natož skateboardingem vydělávat peníze. Chtěl jsem prostě jezdit, bavilo mě to. Možná jsem chtěl být trošku lepší než můj starší brácha, který mě k tomu přivedl. (smích) No a někdy ve třinácti mě oslovily první firmy, začal jsem vyhrávat první závody, a tehdy jsem si říkal, wow, to třeba bude dobrá brigáda!

Jaké byly tvoje začátku?

Já v rozhovorech říkávám, že si ty začátky ani nepamatuji. Byl jsem totiž tak malý, že mám ty vzpomínky hodně zamlžené. Přijde mi, že jsem vyrostl se skejtem v ruce, a vůbec si nedokážu představit, že bych nejezdil!

Jak jste tehdy trénovali?

Různě. Ty podmínky v Česku byly tehdy úplně jiné, nebyly skateparky a tak dále, takže jsme trénovali na ulici. V zimě jsme jezdili v různých podchodech a podobně. Jakmile jsem získal nějaké sponzory a měl finanční možnosti, tak jsme s klukama vyráželi do zahraničí. Rodiče byli skejtování otevření, pouštěli mě, a taky jsem měl štěstí, že se mě ujala starší parta, která mi otevřela cestu do světa.

A jak se k tomu stavěli třeba učitelé na základce, spolužáci?

Spolužáky to bavilo, polovina z nich taky jezdila. A učitelé, to už je trošku odvrácená strana mince. S některými jsem bojoval. Nechtěli mě třeba pouštět na závody nebo mě nechtěli uvolnit… Naštěstí mě vždycky ve sportu podporovali rodiče, takže se často psaly omluvenky, že jsem nemocný. Pak jsem dostal pár poznámek a pětek, když jsem se vrátil opálený. (směje se)

Co považuješ za svůj první úspěch? Kdy se z ježdění na ulici stal profesionální sport

Těch momentů mám víc, ale co bych vypíchl, je Mystic Cup, který se odehrál v Praze. Ten přede mnou nikdy nevyhrál žádný Čech. Takže když se mi to podařilo, byla to velká věc. Jak pro mě, tak pro český skateboarding. A to mě vystřelilo dost nahoru.

Jak to vlastně vypadá, když se spojí sport s prací?

Je to tenká linka. Je důležité, že mě to baví, protože jsem přesvědčený, že kdyby mě to nebavilo, tak bych to nemohl dělat dobře - ať už skateboarding jako takový, nebo podnikání s ním související. 

A jak vypadá tvůj běžný den?

Většinou ráno věnuji tréninku v posilovně. Odpoledne, když potřebuji zregenerovat, tak pracuji na počítači. Pak jezdím. A večer se zase vracím k počítači. Ale dost se to mění. Bojuji s tím, že nemám rutinu.

Ty často létáš do Ameriky, na tréninky a závody. Když srovnáš možnosti trénování tam a u nás, co by bylo potřeba změnit?

Možná celkově tu podporu sportu. Třeba jak jsme se bavili o těch učitelích… Bylo by super, aby školy děti podporovaly. Hrozně rád bych jednoho dne slyšel jasně, jeď na závody, tu látku doženeš, to ti neuteče.

Kdo byl takový tvůj největší vzor?

To se hrozně mění. Ale asi bych řekl, že Paul Rodriguez. A když jsem byl malý, tak Tony Hawk, toho měl každý! 

Teď je to naopak, ty jsi vzor pro mnohé lidi. Chodí se fanoušci třeba dívat na tvoje tréninky?

Jo, chodí ke mně do skateparku na Pragovce. Když otevřu dveře, tak se jim rozsvítí oči, že si tam mohou zajezdit. A mám pocit, že díky tomu, co s Danem děláme, že natáčíme videa, začínají lidé sportovat. A to je skvělé!

Zmínil jsi Dana Rahmana, to je tvůj obchodní partner. Založili jste internetový obchod se skateboardovými věcmi. Jak vám to funguje?

Líp, než jsme čekali! (smích) Dan je můj dlouholetý kámoš, skejtovali jsme spolu. On pak začal programovat a řekli jsme si, že by bylo zajímavé to propojit marketingově. To, co dělám já ve světě sociálních sítí a skateboardingu, s tím, co baví jeho, a to bylo programování, příprava e-shopů. Řekli jsme si, že by bylo fajn prodat pár skejtů za měsíc. No a pak jsme většinu času neměli co prodávat, protože to vždycky hned zmizelo.

Jak se tato pracovní náplň propisuje do tvého dne, jakým způsobem se podílíš na tom e-shopu?

Já bych začal tím, že pro mě jako pro sportovce je důležité, že nemám jen ty závody, že mám i nějaký jiný cíl, na kterém můžu pracovat dlouhodobě. A když na tom budu pracovat dobře, tak to vyjde. U těch závodů nikdy nevím. Můžu přípravě věnovat spoustu času, ale pak se může něco pokazit a ten úspěch nemusí přijít. Takže jsem rád, že mám myšlenky na dvě strany, a když nevyjdou závody, tak mám svůj projekt, o který se můžu starat a baví mě. A co se týče pracovní náplně, já se starám hlavně o marketingovou část toho e-shopu. Takže řeším natáčení, focení a tak dále. 

Jak vás vlastně napadlo udělat e-shop se skejtovým vybavením?

Já jsem cítil, že spousta lidí v Česku začíná jezdit na skejtu a začíná se zajímat o skateboarding. A přišel mi složitý ten způsob vybírání prvního prkna. Taky mě mrzelo, když jsem viděl, že nějaké dítě má špatné prkno, třeba ze supermarketu - a nebaví ho jezdit kvůli tomu, že si pořídil špatné náčiní. Takže jsme chtěli udělat takovou osvětu a pomoci lidem, jak si první skejt vybrat.

Kdo vám dělá designy prken?

Já. Studoval jsem na střední grafiku a fotku, takže dělání těch designů je pro mě za odměnu! Nechtěl bych to dělat na zakázku, aby mi někdo říkal, co mám dělat, ale navrhování prken je pro mě způsob odpočinku. Každý měsíc děláme nový design a v limitovaných kusech. Aby každý skejt měl hodnotu.

Já jsem slyšel, že jste k tomu začali dělat ještě kolekci oblečení…

Je to tak. Teď jsme třeba udělali mikinu, která sedí k našemu skejtu. 

Provozování e-shopu ale není vůbec jednoduchá věc. Musíte mít customer service a podobně. Kdo se vám o to stará?

Customer service dělá Alžběta, což je Danova holka. My všechno držíme tak nějak v blízkosti známých a kamarádů. Náš kameraman je můj kamarád… a celá parta kolem craness.cz jsou kámoši. Každopádně pokud by to vyrostlo, asi bude potřeba najmout i další lidi.

Odkud nejčastěji pracuješ?

Pracuji všude! Moje kancelář je můj počítač. Přijdu, otevřu, pracuju. 

Jsme v coworkingovém prostoru. Už jsi někdy zkoušel pracovat v coworkingu?

Právě s Danem jsme měli jednou meeting ve WorkLouge na Václaváku. Přijde mi super ten vibe toho místa. A Dan říkal, že mu to přijde jako taková pracovní tělocvična, to mě hrozně pobavilo. Když přijdete do tělocvičny, taky jde hned vidět, kdo tam maká nejvíc! 

Tip: Celé znění rozhovoru najdete na našem youtubovém kanále. Enjoy!